Austrálie 2018 - den po dni
1. den cesty
Cesta byla hodně dlouhá
16. Únor 2018
Cesta za závody v Evendale byla hodně dlouhá. 20 hodin ve vzduchu a 10 hodin po letištích i desetihodinová změna času člověku moc sil nepřidá. Nicméně celá výprava se bezpečně přesunula do Tasmánie. V Hobartu na letišti jsme rozebraná kola dali do provozuschopného stavu a začali ukrajovat první zdejší kikometry. Z letiště do města jich bylo 22. Terén je kopcovitý a hlavně nás nepříjemně překvapilo počasí. Sice tady vrcholí léto, ale teplota nepřesáhla 12 st. Celsia, ale spíše se pohybovala kolem 10. Ubytovali jsme se v centru v hotelu pro mladé cestovatele a večer ještě setkali s naší zdejší dobrou duší Janettou a jejím přítelem Stuartem. Pak již jsme se snažili dohnad spánkový deficit.
Dnes nás čeká vyšlapat v sedlech na horu mt. Welington což je cca 1.270m.n.m., ale hlavně setkání s českými a sloveskými krajany žijícími trvale v Tasmánii.
2. den cesty
Dnes jsme se setkali s krajany i vyjeli na mt. Wellington
17. Únor 2018
Po důkladném spánku nás dnes čekaly samé milé věci. Nejprve jsme se šli ráno podívat na vyhlášené trhy v Hobartu na Salamanka market. Nakoupili jsme zde ovoce a trochu posnídali.
Pak již následovalo setkání s krajany na Long Beach v Sandy Bay. Měli jsme to z ubytování cca 5 km a tak jsme vyjeli přes město včas. Na místě setkání před jedenáctou hodinou už na nás čekala Magda Oravec a Vlasta Collins, která byla asi hlavní organizátorkou této milé akce.
Setkání proběhlo v parádní atmosféře a nakonec jsme mohli i skoro všechny svést na Pepově vysokém kole. Děvčata pro nás připravila parádní piknik a tak jsme pak už pokračovali s plnými žaludky. Místní nezapomněli ani na nemocné děti v Česku a darovali dolary, které hned po příjezdu domů vložíme účet nadační sbírky a použijeme pro nemocné děti. Z české a slovenské komunity žijící v okolí Hobartu nás přišli pozdravit, potěšit a starali se o nás: Milena Mills - honorární konzulka České republiky v Tasmánii, Vlasta Collins - hlavní organizátorka a tajemnice Svazu Čechů a Slováků v Tasmánii, Magda Oravec, Jan Zappner, Gita Ferko, Miloš Ferko, Eliška Mann, Matt Mann, jejich dcera Ava Mann, Viktor Zappner, Eva Zappner, Mirek Macka a naše dobrá duše Janetta Wellins se Stuartem Edwardsem, který s námi po setkání vyjel na kole na mt. Wellington a oba nás nechali dnes bydlet v jejich domě, protože se nám nepodařilo zajistit žádný hotel ani camp, neb měli všude plně obsazeno.
Po setkání jsme odpoledne vyrazili na nejvyšší horu v okolí, která se jmenuje mt. Welington a je vysoký 1271 m.n.m. S ohledem na fakt, že jsme vyjížděli z nulové výšky od moře a toto stoupání překonali na 25 km, tak to byl celkem pěkný odpolední trénink. Josef ho pojal jako přípravu na závody, které jsou za týden a tak kousek s největším sklonem jel na nízkém kole stejně jako sjezd zpět dolů a to zejména kvůli bezpečnosti při tomto sjezdu. Výjezd na mt. Wellington je po uzké asfaltové silnici, ale bylo neuvěřitelné, jaké množství lidí se dnes rozhodlo autem na tuto horu vyjet. To znamenalo, že kolem nás projíždělo velké množství automobilů a ne vždy to bylo příjemné i když většina řidičů byla velmi ohleduplná. Na vrcholu foukal tak velký vítr, že bylo i těžké jenom opřít kolo, protože vítr ho měl tendenci pořád schazovat. Protože se hnal dešťový mrak, tak jsme zaveleli k rychlému ústupu zpět do údolí. Dnes bylo V Hobartu kolem 20 °C, ale na vrcholu hory jen cca 7 °C.
Večer jsme strávili u našich hostitelů a Josef uvařil i skvělou večeři. Zítra nás čeká cca 106 km etapa do Orfordu.
Fotogalerie:
3. den cesty
Cesta na východní pobřeží Tasmánie
18. Únor 2018
Nedělní den začal poradou, kam naplánovat cestu dál po zkušenostech, že sehnat ubytování skupiny 8 lidí není vždy úplně jednoduché. Nakonec jsme rozhodli, že další etapovým městečkem bude Orford na východním pobřeží. Vše plánuje s ohledem na to, že chceme vidět východní pobřeží, ale také, abychom jeli po zpevněných silnicích, které tady nejsou úplně vždy pravidlem. Vedleší silnice bývají často i šotolinové. Zároveň se snažíme vyhýbat velkým kopcům, protože tento týden jsme pojali jako Pepovu přípravu na sobotní závody v Evandale a tak cílem je, aby se tady rozjezdil a nikoliv vyčerpal všechny síly v kopcích. Po snídani, na kterou připravil Petr skvělé palačinky a Janetta dodala fantastické domácí džemy a pro snou verzi u houbovou náplň, jsme se rozloučili s našimi hostiteli. Stuart jel naštěstí z Taroony do Hobartu ještě s námi, protože cestou se Josefovi zablokovalo vysoké kolo a přestalo zatáček. Navšívili jsme tedy oceánografický ústav, kde pracuje a zde vše opravili. Bylo to naštěstí při cestě a nedaleko. Poté jsme již natrvalo opustili Hobart a okolí. Centrem jsme projeli jako nůž máslem po skvělých cyklostezkách. Přes Derwent River jsme tentokrát nejeli přes Tasman Bridge, který je velmi vysoký, velmi zde fouká, cesta pro cyklisty je velmi úzká a není to tedy příliš příjemné ani bezpečné. Jeli jsme tedy přes severnění ležící Bowen Bridge a pokračovali do městečka Richmont. Provoz byl celkem hustý a cestu nám zpříjemnil přejezd sedla Grasstree Hill. Městečko Richmond je staré koloniální městečko, kde najdeme nejstarší kamenný most v Tasmánii z roku 1823. Ve městě probíhaly slavnosti a trh. Bylo zde hodně lidí, stejně tak u vyhlášeného mostu, kde byli zajména turisté. Zde jsme si chvilku odpočinuli a pak pokračovali do městečka Sorell, kde najdete Honorární konzulát České Republiky v Tasmánii a stále usměvavou honorární konzulku Milenu Mills. Ta nás pozvala k sobě domů a připravila pro všechny skvělou kávu. Že jsme na "českém území" jsme si stvrdili malou skleničkou Becherovky. Vyfotili jsme se s paní Milenou i jejím partnerem Johnem a vyrazili směr Orford, cíl dnešní cesty. V cestě nám stálo ještě několik kopců a hlavně na posledních cca 15 km hlavně déšť. Dnes jsme se přesvědčili o tvrzení místních, že v Tasmánii se vystřídají čtyři roční období během jednoho dne. Ráno bylo slunečno přes 20 °C a bezvětří, pak během dne foukalo i tak, že jsme se za sebe schovávali v jízdě proti větru jako děti za máminu sukni. Pak klesla teplota lehce na 10 °C, zatáhlo se a pršelo. Jen sněžení chybělo a to tady vrcholí léto. Dojeli jsme do Orfordu na pobřeží Tasmanova moře, kde jsou nádherné písečné pláže. S ohledem na to, že ale chodíme v mikinách a zimních bundách, tak to bohužel na koupání nevypadá. Josef nám uvařil skvělou večeři a pak jsme již začali diskutovat o zítřejší cestě do Bichena. Ujeli jsme dnes 110 km a přitom nastoupali 1.408 metrů.
4. den cesty
Na kole podél Tasmanova moře
19. Únor 2018
Pondělní ráno začalo v Orfordu s modrou oblohou a cca 20 °C, takže velmi optimisticky. Víme že u nás doma mrzne a je nasněženo, ale zde přeci jen nosit kulichy v létě, nás trochu zaskočilo. Nicméně vysoké Josefovo kolo, kterému tady říkají Penny Farthing zde vzbuzuje veliký zájem. Mnoho lidí se zajímá o to, co jsme vlastně za skupinu, zajímají se o náš projekt a někteří nás zvou i k sobě domů na návštěvu do různých části Austrálie. Prostě je to tady velmi příjemné a milé. Josef musel dnes ráno předvádět pro různé zájemce, jak taková jízda na vysokém kole vypadá. Josef ráno připravil skvělou snídani na zdejším BBQ grilu. Tentokrát mu pomáhali skoro všichni. Prohlédli jsme si ještě okolí našeho kempu, kde sluníčko sice lákalo ke koupání v moři, ale teplota vzduchu ani moře pro nás nebyla úplně taková, která by nám to dovolila. Po snídani jsme chtěli využít krásné počasí a tak jsme vyráželi celkem brzy na cestu. Jeli jsme celý den na sever do městečka Bicheno, kde máme domluveno ubytování. Byla to cesta dlouhá cca 102 km mírně zvlněná s několika většími stoupáními a sjezdy. Josef nasadil svižné tempo a po chvilce jsme byli v městečku Triabunna, které jsme si projeli a prohlédli. Malé ospalé městečko. Podle mapy je dalším na trase až Swansea a mezi tím nic. No nedá se říci nic, protože jsme jeli stále podél moře, tedy spíše oceánu. Měli jsme ohromné štěstí v tom, že po většinu dne nám foukalo do zad. V okolí byly krásné pláže na kterých nikdo nebyl a také jsme se zastavili u mostu Spiky Bridge, který je sice mladší než ten včera v Richmondu, ale rozhodně byl zajímavý. Jen teplota se vrátila k obvyklým 12-16 °C. Pak už jsme byli ve Swansea. Malé městečko, kde jsme zastavili na polévku a kávu. Zájemcům jsme povyprávěli o naší cestě a rozdali připravené letáky. Do cíle nám zbývalo něco přes 40 km a tak jsme pokračovali dále. Blížili jsme se ke zdejšímu, velmi vyhledávanému Freycinet National Park. Zatím místům, kudy se do parku jezdí a která díky němu turisticky žijí. My máme návštěvu parku naplánovanou až na zítra. Místní jsou velmi sdílní a dali nám spoustu rad co v parku určitě nevynechat, kam zajít a co naopak lze v klidu vynechat. Pak jsme, už konečně, viděli u cesty živého klokana. Přejetých jsme viděli už hodně, a je to tady asi úplně běžné, ale konečně jsme ho viděli hopkat, ale to byly skoky. Klokani jsou velmi plaší a také rychlí, takže fotku sice máme, ale bylo to jen tak tak. Narazili jsme u silnice i na ježuru australskou, ale ta se před námi snažila schovat, a tak jsme se při focení museli spokojit jen s jejími zády a zadkem :-). Pak jsme již dorazili do městečka Bicheno, kde budeme dvakrát nocovat. Máme tady pěkné palandy :-). Zítra je na plánu Freycinet National Park. Dnes jsme ujeli 105 km a nastoupali cca 1.000 metrů, což nám umožnilo krásné výhledy jak na moře tak na okolí. Josef získává formu a švih, tak uvidime jak se mu formu podaří naladit na sobotní závody v Evandale.
5. den cesty
Na kole do Freycinet National Parku
20. Únor 2018
Dnešní den věnujeme návštěvě Freycinet National Parku, jehož centrum leží cca 45 km jižně o Bichena, kde budeme nocovat ještě jednu noc. Před startem si Josef zapiloval kliky pedálů na svém "speciálu", čímž snížil hmotnost asi o tři gramy a získal lepší aerodynamiku. Snad mu to při závodech pomůže. Nejdříve začínáme do kopce nad město Bicheno a narážíme na místní silničáře. Naše silnice je vlastně hlavní dopravní tepnou východního pobřeží Tasmánie a tak se nemůžeme divit většímu množství aut (pro evropana stále malé). Pořád si ještě zvykáme jezdit na levé straně vozovky, zejména najíždění na silnice a křižovatky nám kolikrát zamotá hlavu. Hned při vjezdu do Freycinet Nationalparku jsme objevili Ježuru Australskou, která se nám ale před focením schovala stejně jako ta včerejší. Josefovi prasknul drát v kole a tak jsme využili držák kola na centrování sestavený z živých lidí. Kolo jsme opravili a jeli dál. Rozhodli jsme se jet nejprve na východní kraj poloostrova k majáku na Cape Tourville Lighthouse and Lookout a cestou zpět si prohlédnout ostatní místa poloostrova. Cesta k majáku byla pěkná zabíračka a místy bylo i stoupání 22% což je opravdu hodně na jízdu na kole a tak jsme také kousek tlačili. Jirka Zimovčák to chtěl vyjet a přetrhl dvakrát řetěz, což pak bylo vidět na jeho, šmírem ozdobených rukou až do večera. Cestou jsme potkávali lidi, kteří ukazovali Josefovi fotky, jak si ho vyfotili v předchozích dnech, při jízdě ve zdejším okolí, případně se s ním chtěli vyfotit a přáli mu hodně štestí v sobotu v Evandale na závodech. Výhledy na oceán i okolní, částečně do ruda zbarvené skály, byly úžasné. Při návratu jsme měli štěstí na dalšího klokana, který se nechal vyfotit. Také jsme se zastavili na pláži Coles Bay, a protože byl odliv, tak si dal Josef pár svižných rovinek po pláži. Potkávali jsme mnoho lidí a někteří i věnovali příspěvek nadaci. Pozdní oběd jsme si dali v městečku Coles Bay. Pak už jsme vyrazili zpět směr Bicheno, kde spíme. Od Vlasty Škvařila, což je skvělý Čech žijící tady v Tasmánii na severu v Burnie, jsme věděli, že u Bichera je ostrůvek Diamond island, kde sídlí kolonie Tučňáků nejmenších. Pohlídali jsme si večerní odliv a přes písečnou kosu dojeli na ostrov skoro suchými koli po krásné písečné pláži. Protože bylo půl 7 odpoledne, tak už byly všichni tučňáci zalezlí v norách, kterých je tedy opravdu velké množství. Naštěsní se nám podařilo jednoho alespoň vyfotit. Byl to dnes krásný den plný zážitků. Ujeli jsme 102 km a nastoupali 1067 m. Pokud jde o počasí tak hned ráno zde bylo nyní obvyklích 12 °C, ale během dne se objevilo i sluníčko a teplota vystoupala až na 20 °C. Zítra nás čeká 91 km do městečka Campbell Town, kde máme domluvený nocleh.
Fotogalerie:
6. den cesty
Z východního pobřeží míříme do vnitrozemí Tasmánie
21. Únor 2018
Po dvou nocích v Bicheno musíme opustit východní pobřeží Tasmánie a dále pokračujeme na západ do vnitrozemí. Čeká nás výjezd od moře do výšky kolem 660 m.n.m. a potom zase sjezd do nadmořské výšky 200 m.n.m.. Z Bichena jsme vyrazili směrem na jich, minuli jsme odbočku do Freycinet National Parku a posléze odbočili směrem na západ. Ještě předtím jsme však zaznamenali první defekt. Saša Fedoročko, který jede na trekovém kole byl paradoxně tím prvním, který tento okamžik prožil. Ale když to jednou začne tak to prostě pokračuje a po necelých 10 km jsme zazanmenali defekt číslo 2. Tentokrát to byl Jiří Kaláb. U Saši to bylo zadní kolo a Jirka přední, nepříjemné bylo, že se to stalo ve sjezdu. Tím také narážím na fakt, že jsem ještě od začátku cesty nepředstavil členy výpravy. Lídrem je samořejmě Josef Zimovčák, který jede pořád vepředu a tak nějak ho moc nepředjíždíme :-). Nejstarším účastníkem výpravy je Jiří Kaláb, "stavitel" z Brna, věkově pak následuje Alexandr Fedoročko z Prahy, Josef Berger z Pecky, Jiří Zimovčák, bratr našeho lídra ze Zastávky u Brna, Petr Vlček z Prahy, Vašek Jízdný z Bruntálu. Benjamínkem výpravy je Honza Zimovčák, synovec našeho lídra, který se o nás stará, řídí auto a zajištuje všemožnou podporu. Když jsme opravili defekty, tak jsme se zastavili u jednoho z vinařství, kterých je tady celkem hodně, abychom trochu nasáli atmosféru. Pak už nebylo zbytí a stoupali jsme do již avizovaných 660 m.n.n. a to na cca 10 km z nulové výšky. Projížděli jsme nádhrernou Wye River State Reservací kde na stromech křičeli papoušci a všude v okolí byl eukalyptový les. Asi poprvé v životě jsem jel eukalyptovým lesem. Jen žádný koala nebyl bohužel k vidění, tak snad se dočkáme později. Zde mě také napadá, že jsem včera zapomněl zaznamenat další zvíře, které jme viděli. Byl to asi metr dlouhý had, ale neměl jsem odvahu se ho zeptat na jeho druhové jméno. Na náhorní plošině se všude v okolí pásly naprosto černé krávy a také tisíce ovcí, ale ty byly doposud všude, kudy jsme jeli. Zastavili jsme u jezera Leake, které bylo v nadmořské výšce cca 600 m.n.m. Bylo krásné, ale na koupání to nebylo. Pak jsme začali sjíždět směrem k městečku Campbell Town. Cestou jsme viděli poprvé pole, kde se pěstuje obilí a další plodiny. Doposud to byly pouze pastviny. Dojeli jsme do Campbell Townu, což je malé ospalé městečko, kterým prochází hlavní dopravní tepna ostrova. Po té mi ale nepojedeme, protože provoz kamionů a aut je zde opravdu veliký. Zítra pojedeme vedlejšími silnicemi do Longfordu, městečka nedaleko Evandale a Josef už bude jen dolaďovat formu na sobotní závody. Dnes jsme ujeli 96 km a nastoupali 1.336 metrů. Bylo už mnohem tepleji než v předchozích dnech, tak kolem 20 °C. Asi v dalších dnech budeme vzpomínat na doby, kdy nám bylo chladno :-).
Fotogalerie:
7. den cesty
Dorazili jsme do Evandale, Mekky jezdců na vysokém kole
22. Únor 2018
Dnes jsme se probudili do krásného slunečného rána. Je sice ještě chladno, ale obloha je vymetená a sluníčko se na nás směje. Předpověď hovoří o až 30 °C. Po skvělé snídani, kterou připravil tradičně Josef, jsme vyrazili směrem k dalším dobrodružstvím. A nemuseli jsme čekat dlouho. Campbell Town jsme opouštěli jízdou kolem místní školy. Před školou byly děti a tak bylo o zábavu postaráno. Svést na vysokém kole chtěly úplně všechny. Bohužel jsme to nemohli časově absolvovat a tak jsme svezli alespoň několik šťastlivců. Děti tady chodí do škol v uniformách a vždy mají klobouk proti sluníčku a musí být namazány opalovacím krémem. Za vše prý zodpovídá jejich učitelka. Po této milé přestávce jsme vyrazili směr Evandale a Longford, kde máme zajištěno ubytování. Jeli jsme nádhernou krajinou po vedlejší cestě, kde projíždělo tak jedno auto za půl hodiny. Všude v okolí se pásly ovce a krávy. Za celou cestu do Evandale jsme neprojeli jediné město nebo vesnici. Pouze jsme minuli několik farem a zemědělců sklízejících zeleninu. ale když dobrodružství nehledáš, najde si tě. Asi v polovině cesty Josefovi povolil spoj na předním kole a guma vytvořila cca 10 cm dlouhou mezeru. Naštěstí to bylo v jízdě do kopce a tak Josef zastavil a gumu, která je na vysokém kole místo pneumatiky, v klidu slepil. Pokračovali jsme dál a dojeli do Mekky jezdců na vysokém kole Evandale. Nejprve jsme si projeli celou závodní trať, která tvoří v zásadě trojúhelník a pak zastavili u domu Di Sullivan, která je hlavní organizátorkou závodu National Penny Farthing Championships. V místní restauraci jsme si dali oběd a pak se jeli ubytovat na ranč u Longfordu. Zde strávíme 3 noci a odsud budeme vyrážet i zítra na prohlídku vinařství Čecha Josefa Chromého, který je tady v Tasmánii velmi známou a váženou osobou. Pan Chromý nás na prohlídku pozval, za což mu velmi děkujeme. Pak již budeme vše směřovat k sobotním závodům. Ujeli jsme dnes 80 km a nastoupali 557 metrů, takový volnější den :-).
Fotogalerie:
8. den cesty
Návštěva panství Josefa Chromého v Launcestonu
23. Únor 2018
V pátek nebyl v plánu žádný velký trénink, pouze ladění formy a také návštěva vinařství pana Josefa Chromého, Čecha který v roce 1950 odešel z Československa a usadil se v Tasmánii. Zde pak později vybudoval svůj sen v podobě největší tasmánské společnosti na zpracování masa a výrobu masných výrobků. Posléze tuto firmu prodal a začal se věnovat pěstování a výrobě vína. Tento pán nás pozval na prohlídku jeho vinařství a zábavního parku v Launcestonu. Protože pan Chromý byl dnes v Perthu na západě Austrálie, tak nás provázel Jan Pešl, který je vnukem jeho sestry a zde pro něho pracuje. Sešli jsme se před restaurací a to nejprve i s Vlastíkem Škvařilem a jeho ženou Josefou. To jsou dobré duše žijící v Burnie na severu Tasmánie. Vlastík nám od počátku přípravy cesty hodně pomohl a poradil. Samozřejmě jsme ho svezli na vysokém kole a pak už jsme si šli prohlédnou vinařství. Výroba i vinice jsou zde hned vedle sebe. Zrovna probíhá sklizeň. Honza Pešl nám ukázal průběh celé výroby a nakonec připravil i malou degustaci. Josef Zimovčák se vyfotil s vínem s názvem Pepik a to alkohol vůbec nepije. Po prohlídce vinařsví jsme ještě navštívili i centrum Laucestonu, kde má Josef Chromý zábavní park Penny Royal. Svezli jsme se po místní umělé řece na lodičkách a vyslechli příběhy z počátků osidlování Tasmánie. Pak už jsme na kolech zamířili zpět do Longfordu, kde máme ubytování. Dnes jsme ujeli 56 km nastoupali 650m a snad se Josefovi podařilo nohy před zítřejším závodem dobře rozhýbat a formu naladit. Večer jsme ještě navštívili slavnostní večeři před závodem v Evandale a pak už jsme šli ulevit našim svalům v horizontální poloze.
Fotogalerie:
9. den cesty
Závody v Evandale
24. Únor 2018
Dnes je den závodu. Josef se přesunul společně se Sašou a Honzou z Longfordu do Evandale, což je asi 12 km, autem a připravoval se na závod. My ostatní jsme jeli na kolech. V Evandale se naše skupina fanoušků rozšířila o Honzu Pešla, který nás včera prováděl po panství Josefa Chromého, s jeho ženou Markétou a Janettu Welinskou se Stuartem Eaglesem, kteří přijeli z Taroony u Hobártu. Takže celkem velká fanouškovská skupina. Vybavili jsme se českými vlajkami a naše žluté dresy byly vidět skoro všude. Josef se dopoledne zúčastnil závodu na pomalost, slalomu, sprintu, ale hlavně se soustředil na hlavní závod na jednu míli, což jsou 4 okruhy na zdejší trati. Těsně před jednou hodinou odpolední začali rozjižďky, kde z každé postupovali první 3 do finále. Josef jel hned v první rozjížďce a jel velmi takticky. Již v prvním kole se oddělila trojice pronásledovaná těsně dalším jezdcem. Josef jel takticky na 3. místě a v předposledním kole se posunul na druhé místo, které si s přehledem pohlídal až do cíle a postoupil. Naše fandění zaujalo všechny místní a někteří se i přidali. Zaujali jsme i australskou celostátní televizi a teď trochu přeskočím, když řeknu, že jsme se díky fandění dostali i do hlavních zpráv australské televize ABC. Následovaly další 2 rozjižďky a další vložené závody. Pak už přišlo na řadu finále hlavní kategorie. Byl to fofr. Josef se od počátku držel na 4. místě, ale bylo vidět, že jezdci před ním jsou velmi rychlí. Po druhém kole bylo vše stejné, ale ve třetím se první tři jezdci dostali do malého náskoku. V posledním kole pak svůj náskok ještě zvýšili a Josefa předjeli ještě další 3 jezdci. I přesto je 7. místo ohromným úspěchem mezi jezdci o jednu i dvě generace mladšími. Naše fanouškovská skupina Josefův úspěch patřičně hlasitě oslavila. Posléze následovaly závody kategorie nad 50, 60 i 70 let. Josef se zúčastnil toho nad 60 let. Jelo se na 2 kola a už po dokončení prvního bylo zřejmé, že Josef nebude mít konkurenci. I druhé kolo prolétl v ohromné rychlosti a z přehledem zvítězil. Máme zlato a patřičně hlasitě oslavujeme našeho vítěze. Josef sklidil potlesk a uznání všech přítomných a s českou vlajkou v ruce, za potelsku diváků, objel čestné kolo kolem celé trati. Pak jsme ještě prohodili pár slov s místními i vítězem Jamesem Fowlerem a posléze jeli zpět do Longfordu, kde spíme. Pozvali jsme na slavnostní večeři i Janettu, Stuarta, Honzu i Markétu. Večeři uvařil Josef a byla tříchodová. Úspěšný den jsme oslavili i malou skleničkou šampaňského z vinic Josefa Chromého. Strávili jsme krásný večer. Dnes jsme najeli pouze 27 km nastoupali cca 400 m, ale dnes byly hlavním cílem závody v Evandale a ty byly opravdu krásné s mnoha nezapomenutelnými zážitky.
Fotogalerie:
10.den cesty
Závod na 20 mil uzavřel víkendová klání
25. Únor 2018
Ráno jsme se rozloučili s Janettou a Stuartem, kteří u nás přespali, poděkovali jsme jim za veškerou pomoc při pobytu v Tasmánii a pak už jsme se začali věnovat opět závodění a fandění. Neděle byla ve znamení závodu na 20 mil. Startovalo se z Evandale v 10 hodin a jelo směrem na jihovýchod po silnici C416 až do otáčky po zhruba 20 km a zpět do historického místa Clarendon, kde byl cíl. Od startu podporovala Josefa skupina našich cyklistů na běžných kolech. Jelo se nejprve proti větru a borci jako James Fowler, Adrian Hamilton nebo Ryan Sullivan jeli tak pekelné tempo, které připomínalo sprint na 20 mil. Josef se držel co mohl , ale v protivětru a mírném kopci ho tito rychlíci "odpárali" a nezbývalo než bojovat o co nejlepší umístění tak trochu osamotě. Josef se držel statečně a do cíle dorazil cca po hodině a cca 20 minutách na celkovém 7. místě a první v kategorii nad 60 let. V cíli jsme počkali i na ostatní závodníky, bylo připraveno drobné občerstvení, byly vyhlášeny výsledky a nakonec se všichni jezdci a jezdkyně společně vyfotili. Josef obdržel šerpu za vítězství v kategorii nad 60 let. Cestu zpět jsme si užili s větrem v zádech. V Evandale vyřídili ještě nezbytné adminitrativní náležitosti, rozloučili se a vyrazili směrem k našemu pronajatému domu v Longfordu. Tedy až na Vaška Jízdného, který si ještě přidal dalších 50 km jako přídavek. Ostatní jsme jeli domů a věnovali se servisu našich těl a kol. Oboje to už po těch 10 dnech potřebovalo. Hodně pracovitý na servisu kol byl hlavně Honza Zimovčák. Josef připravil skvělou večeři a pak už půjdeme spát. Ráno dříve vstáváme a jedeme na návštěvu k Josefovi Chromému a pak budeme pokračovat do městečka Mole Creek. Na Tasmánii nám zbývají poslední 2 dny, tak si je chceme užít. Reprezentovali jsme myslím tady naši malou zemičku důstojně a tak si zbytek pobytu určitě pěkně užijeme. Dnes jsme najeli závodních cca 32 km + 27 km z místa pobytu. zítra nás čeká necelých 100 km a skoro pořád do kopce.
Fotogalerie:
11. den cesty
Den nevšedních zážitků
26. Únor 2018
Ráno je jen kolem 8 °C, ale úplně jasno a čekáme teplý den. Dnes opouštíme náš azyl v Longfordu a pokračujeme směrem na západ, pomalu se loučíme s Tasmánií. Nejdříve nás ale čeká velmi milé a nevšední setkání s nejznámějším a nejúspěšnějším Čechem v Tasmánii, panem Josefem Chromým. Setkali jsme se v jeho rezidenci na Charles Street. Pan Josef nás přišel přivítat až před dům a bylo to velmi milé. Pozval nás do svého bytu a zde jsme vedli velmi příjemný rozhovor. Pan Josef je ve svých 87 letech velmi činorodým člověkem, který má mnoho plánů ve svém podnikání. Setkání bylo pro nás velmi příjemné a milé. Po této nevšední návštěvě jsme pokračovali v naší cestě. Cílem dnešního dne je Mole Creek, městečko západně od Launcestonu a naše poslední noc v Tasmánii. Cestou do Mole Creeku jsme se zastavili v Trowunna Wildlife Parku, což je vlastně taková místní ZOO, kde lze vidět zvířata, která jsme zatím v Tasmánii viděli jen sporadicky, nebo přejetá. Moc jsme si užili při sledování Tasmánských čertů, jak večeří klokana, bylo hezké hladit živé klokany i vidět Vombata. Krásně jsme si to užili. Dnes spíme v hotelu v Mole Creeku, což je turistické centrum, ale letošní sezóna už už tady skončila. Dnes jsme ujeli 99,8 km a nastoupali 1.300 m. Teplota byla v průměru okolo 23 °C. Zítra nás čeká cesta do Devonportu a pak plavba do Austrálie.
Fotogalerie:
12. den cesty
Poslední den v Tasmánii
27. Únor 2018
Dnes je náš poslední den v Tasmánii. Ráno po snídani vyjíždíme z Mole Creeku a jedeme na sever směrem k Shefildu, což je malebné městečko jak vystřižené z nějakého westernu. Dostat se sem, ale stálo hodně sil, protože kopce v okolí byly hodně výživné. Občerstvili jsme se v místní kavárně a spěchali směrem k městečku Latrobe. Zde jsme měli sraz s Vlastíkem Škvařilem a jeho ženou Joži. Latrobe je město, kde jsou k vidění hojně ptakopyskové. Jednoho hodně velkého, ale umělého jsme také viděli. Oni vylézají hlavně večer a ráno a teď je lehce po obědě. Vlastík s námi ujel posledních 6 km do přístavu na koloběžce. Ještě nám pomohli s Joži s naloděním a uspořádáním všech věcí, které jsme brali na loď. Už definitivně v 19:30 opouštíme Tasmánii a zítra nás čeká Melbourne. Dnes ujeto 63 km a nastoupáno 922 metrů.
Fotogalerie:
13. den cesty
Melbourne je placka rovná jako stůl
28. Únor 2018
Lodí Spirit of Tasmania II jsme ráno v 6 dorazili do Melbourne. Opustili jsme Tasmánii, dojeli do Austrálie. Je zde teplé ráno. Trochu jsme měli koplikaci v půjčovně aut, kde nás zdržel fakt, že nám nefungovaly žádné platební karty. Vše jsme ale vyřešili a vrhli se do víru velkoměsta. V Melbourne je mnoho cyklostezek a cyklotras. Kupodivu žádná nekončí jen tak z ničeho nic nečekaně jako některé v Praze. Na kole tady jezdí velké množství lidí a jak chodci, tak řidiči jsou zde velmi ohleduplní. To ovšem platí i o cyklistech. Městem jsme projížděli jako nůž máslem. Nakonec "Melbourne je placka, rovná jako stůl, nikde ani hrbolek", jak říká v jedné ze scének Jiří Krampol. Něco na tom bude. Navštívili jsme centrum, kriketový národní stadion, kam nás ale nechtěli bez průvodce pustit na prohlídku dovnitř. Zavítali jsme do Melbourne parku, kde se hraje Australian Open v tenise a vyjeli na místní věž vysokou 300 m, odkud je vidět desítky kilometrů daleko. Byl to takový odpočinkový den ve velkém městě. Honza zajistil bezvadné ubytování přímo v centru města a tak jsme večer ještě vyrazili pěšky do města. Narovnali jsme všechna zavazadla i kola do naší dodávky, protože ráno z Melbourne popojedeme kousek vlakem. Přeci jen vzdálenost do Sydney je cca 1200 km a my na to máme pouze 9 dní. Dnes jsme po městě najezdili kolem 15 km a nastoupali několik stovek metrů, ale to hlavně výtahem :-).
Fotogalerie:
14. den cesty
Z Melbourne až do Lakes Entrance
1. Březen 2018
Ráno v Melbourne vstáváme brzy ráno. Dnes nás čeká dlouhý přesun. Část vlakem a zbytek na kole. Ani my nedokážeme porušovat zákony fyziky a tak si musíme trochu zkrátit cestu jízdou vlakem. Přeci jen ujet 1.200 za 8 dní by pro nás bylo asi hodně. Využili jsme tedy možnosti vlaku a posuneme se do Bairnsdale, městečka vzdáleného cca 280 km, ve kterém končí koleje a dále nevedou. Tady vůbec v Austrálii moc dálkovou železnici nemají, jen příměstské vlaky. Ráno nám vlak odjíždí v 7:26 z Melbourne a tak pětičlená část výpravy jede vlakem. Byl to zážitek. Už od skvělého značení nástupišt a vlaků až po způsob odbavení na nádraží, kde se všichni usmívají a na každém nástupišti je člověk připravený poradit každému. Cesta trvala cca 3,5 hodiny, jelo se s motorovou lokomotivou a po jednokolejné trati. Vlak byl skoro plný a lidé v něm milí. Zajímali se o naší cestu a radili nám kudy jet a co vidět. V Bairnsdale navazovaly na vlak autobusy. Ty jsme my ale nevyužili. Honza , Jirka a Josef Zimovčákové totiž vyrazili také ráno autem z Melbourne a do Bairnsdale dovezli veškerá zavazadla a kola. Nasedli jsme tedy na kola a zbylých 42 km do Lakes Entrance dojeli na nich. Chtěli jsme se vyhnou místní dálnici A1 a tak jsme nejprve jeli po cyklotrase. Ta vedla po náspu bývalé železnice, ale byla z větší části šotolinová, což našim kolům příliš nesedělo. Proto jsme tento způsob po cca 20 km opustili a jeli dále po A1. Je to sice dálnice, ale ta má jen jeden pruh každým směrem a široukou krajnici. Krajnice je bohužel dosti špinavá a tak se po ní nejede příliš dobře. Přesto jsme jeli zbytek cesty po dálnici, což je zde legální a navíc řidiči se k nám chovadjí většinou velmi ohleduplně. Dorazili jsme do Lakes Entrance, což je městečko ležící na břehu oceánu a zaměřené na rekreaci. Bydlíme v jednom z mnoha kempů, které tady jsou, v chatce. Je po sezoně a tak je většina místních kapacit prázdná. Po dojezdu uvařil Josef skvělou polévku. Takto posilnění jsme vyrazili k oceánu. Petr s Jirkou donesli svá kola až na samý jeho okraj a vrhli se do vln. Ostatní jim tiše záviděli na břehu. Voda má tak cca 25 °C a vzduch něco podobného. Koupání ve vlnách oceánu byl skvělý zážitek. K večeři Josef ugriloval skvělé maso. Ještě jsme nalepili nálepky na auto a pak se již soustředili na zítřek. Čeká nás 132 km po A1 do Cann River. Nastoupat by jsme měli 3.100 m a tak se asi i pěkně zpotíme. Dnes jsme ujeli 280 km vlakem, 42 km na kole a nastoupali cca 350 výškových metrů.
Fotogalerie:
15. den cesty
Nejdelší etapa je tady, jedeme do Cann River
2. Březen 2018
Ráno vstáváme trochu dříve, protože nás dnes čeká nejdelší plánovaná etapa výpravy. I když únava začíná přibývat, tak dnes máme v plánu 134 km do Cann River. Naštěstí se ukázala jako milná informace z map.cz o výšce stoupání kolem 3.000 m. Nakonec z toho bylo "pouhých" 1.727 m. Počasí bylo příjemné, kolem 20 °C. Začínali jsme u oceánu a jedeme celý den po dálnici A1 směrem na východ. Cílem je Cann River, kde bohužel budeme dále od oceánu a koupání v moři tedy dnes nebude. Cesta je pořád nahoru a dolů, řidiči jsou ohleduplní a tak se nám jede dobře. Cesta většinou prochází hustými neprostupnými lesy nebo pastvinami. Měli jsme dnes i štěstí na silničáře, kteří opravovali silnici. Moc si s tím tady hlavu nelámou. Krátkou přestávku se snažíme dělat vždy po cca 30 km. První vychází na městečko Nowa Nowa už po cca 25 km, ono nakonec žádné jiné městečko tady ani nebylo. Pak pokračujeme dále a kolem poledne jsme v městečku Orbost, jediném trošku větším městu za celý den. Dali jsme si lehký oběd a trochu odpočinuli. Pak už nás čeká závěrečných 72 km, převážně lesy, do cíle dnešní etapy. Moc zvířat bohužel v lese nevidíme, jen hodně papoušků, nějaké zajímavé rostliny a většinou přejetá zvířata u silnice. Do cíle dorážíme kolem 18 hodiny a jsme celkem unaveni. Proběhl zběžný servis kol. Většinou jen mazání řetězu. Pouze Jirka si zkrátil řetěz o jeden článek, asi si myslí, že tím bude rychlejší :-). Josef uvařil v místním parku skvělou večeři. Je tady běžné, že ve veřejných parcích je připraveno všechno pro grilování včetně elektrického nerezového grilu. Vše je zdarma a jedinou povinností je vždy po sobě gril umýt a vše uklidit. Po večeři už hajdy na kutě a nabrat sílu na zítřejších, opět kopcovitých 110 km do přímořského Edenu. Cestou dle map nebude vůbec žádné městečko, tak uvidíme.
Fotogalerie:
16. den cesty
Jedeme na východní pobřeží do Edenu
3. Březen 2018
Dnešní den začal snídaní v parku v Cann River. Na veřejném místě pro barbecue Josef uvařil skvělou snídani. Na palačinky to dneska nebylo a tak jsme si dali pečenou šunku s fazolkami, míchaná vajíčka a nakonec byla opečená klobása. Po snídani jsme umyli místní gril a pak jsme vyrazili směrem k dnešním kopečkům. Pokračujeme dnes po dálnici A1 a cílem je městečko Eden na východním pobřeží. Znamená to tedy, že dneska pojedeme nejprve na východ a pak budeme pokračovat na sever. Dle mapy by to mělo být cca 110 km a na cestě není ani jedna vesnice nebo město. Občerstvení na celý den tedy Honza připravil do auta a vyrazili jsme. První zastávka je naplánována po 30 km. Klaplo to přesně. Je to dneska pořád nahoru a dolů. Jedeme celý den lesem, Alfréd National Parkem, krásný hustý les, ale bohužel, kromě papoušků a dalších ptáků, kteří vydávali neuvěřitelně hlasité zvuky, jsme jiná zvířata neviděli (přejeté nepočítám). Další zastávka je na 60 km. Zde opouštíme stát Victoria a jedeme do Nového Jižního Walesu. Do Melbourne to odsud bylo 511 km a do Sydney 528 km. Po pauze už to je zase do kopce. Poslední zastávka je na 90 km. Poslední občestvení a už pomalu sjíždíme k moři, tedy oceánu. No sjíždíme, spíše se posouváme přes různé hřebeny. Co kilometr to minimálně jeden kopec. No a nakonec kolem 16 hodiny dojíždíme do Edenu a ubytováváme se v jednom z místních motelů. Po malé pauze hned vyrážíme na obhlídku oceánu. Voda byla osvěžující a vlny byly skvělé. Pěkně jsme si to dnes užili. Po osvěžení v oceánu seřizujeme kola a pak jdeme na večeři do místní čínské restaurace. Je to změna v jídelníčku. Místní nás sice odrazují a říkají, ať si dáme místní typické jídlo a když se ptáme jaké, tak říkají barbecue. To ale máme skoro každý den a tak zůstáváme pro dnešek u asijské kuchyně. Dneska jsme ujeli 111 km a nastoupali 1.432 m. Zítra pokračujeme podle oceánu na sever. Cílem je město Narooma. Vypadá to na 128 km a jen 13 kopců, tak uvidíme.
Fotogalerie:
17. den cesty
Třináct kopců do Naroomi
4. Březen 2018
Ráno vyjíždíme z Edenu brzy ráno ještě před oficielním časem odjezdu. Ten je stanoven na 9:00, ale dnes jsme vyrazili již o 15 minut dříve. Včera jsme si trochu stěžovali, že jsme neviděli moc místní fauny, ale asi nás slyšeli a tak to začalo hned ráno. Ještě jsme neujeli ani jeden kilometr a u silnice si jen tak lebedilo cca 17 klokanů. Když jsme je chtěli natočit tak začali hopkat a my jsme hned měli lepší den. Ono také bylo proč. Čekalo nás 126 km a převýšení se nakonec ukázalo na 2068 m. Pak už to pokračovalo pořád z kopce a do kopce. Nebyla skoro žádná rovina. Zajímavé je, že ty kopce jsou sice celkem krátké, ale hodně prudké. Dneska byl nejprudší 17%, ale ten nám dal. Jelo se hodně přírodními parky ale dnes nechyběla ani městečka a města. První zastávka byla v Pambule po cca 30 km, kde se Josef projel i po přístavním mole. Trochu jsme si odpočinuli a pokračovali dále. Hlavní dnešní zastávka byla v městečku Tathra, kde jsme zastavili u pláže. Dali jsme si oběd, Vašek vyzkoušel místní vlny a prohovořili jsme s místními. Josef svezl několik místních na kole a ukázal, jak jezdí mistr. Místní malí surfaři předváděli, jak se jezdí na vlnách. Rozdali jsme letáky o nadaci a místní majitelka restaurace nás pak nenechala zaplatit s tím, že by tím chtěla přispět na náš projekt. Některá očka nezůstala suchá. Pak jsme pokračovali dále. Další zastávka byla po cca 40 km. Jenže před ní bylo spousta zážitků. Kromě již dnes obyklých výjezdů a sjezdů, objevil Vašek vombata, kterého nejen vyfotil, ale také natočil. Pak přijel bohužel stále hlučný Vlčák a vombat se lekl a utekl. Po krátké zastávce s kávou v městečku Bermagui jsme to již dojeli až do cíle dnešní etapy do města Narooma. Protože je Saša po nemoci, tak Josef občas využije jeho kola a jeden a nízkém. To se pak jede tak vysoké tempo, že se už všichni těšíme, až opět skočí na kolo vysoké. Oba nám tím tak trochu spestřují poslední dny. Jeli jsme celý den na sever a měli velké štěstí v tom, že foukalo od jihu. Jižní polokoule má tu výhodu, že když se jede na sever, tak se jede přímo proti slunci :-). Bohužel se dnes odpoledne se zatáhlo a bylo pod mrakem. I když spíme přímo u oceánu, tak dnes z koupání nic nebylo. Zítra nás čeká dalších 106 km a Sydney se nám již začíná přibližovat.
Fotogalerie:
18. den cesty
Kolem oceánu na sever do Bawley Pointu
5. Březen 2018
Pondělní ráno se jeví jako lepší nedělního večera. Neprší je kolem 20 °C. Vyrážíme na dnešních 123 km. Cílem je Bowley Point místo jižně od Sydney, kde nám nabídl ubytování Peter Mussett, muž, kterého jsme potkali hned na začátku naší cesty v Tasmánském Orfordu. Již tenkrát nám nabídl, že má volný dům u Sydney a můžeme u něho bydlet. Ráno začalo jako předchozí dny. Josef připravil skvělou snídani a vydali jsme se na cestu. Jako každý den nám perfektní podporu dělá Honza Zimovčák, synovec našeho lídra a kluk, který s námi jede celé dny autem, zajišťuje nám ubytování, nakupuje vše co potřebujeme a pomáhá nám i s opravami kol. Je to prostě naše dobrá duše, která všechno zařídí a my se jen vezeme na kolech a kocháme okolní krajinou. Dneska to s tím kocháním bylo tak půl na půl. Na začátku dne jsme pokračovali v cestě po dálnici A1, ona tady ani jiná možnost není. Bylo to zase pořád z kopce a do kopce až do města Moruya. Na rovinky tady nějak pozapomněli. To jsme měli ujeto něco přes 40 km. V Moruya jsme si dali lehký oběd a pak přišla "kochací" část dne. Jelo se po pobřeží oceánu s výhledem na pláže i malebnými městečky, ale hlavně skoro po rovině. Bohužel ale začalo pršet a tak to nebylo úplně ideální. Také začaly defekty. Nejprve Saša tak bral za pedály, že mu až prasknul drát. Později už na dálnici zase Josef Berger trefil nějaký kámen a tak se měnila duše. Mechanické práce dělal vždy s vysokou odborností cyklistický trenér III. třídy, Jiří Zimovčák. Opravy proběhly bez závad. Tato část cesty trvala cca 30 km až do Batemans Bay, městečka, kde jsme si dali v kavárně skvělé mufíny a vrátili se na dálnici A1. Začalo opět obvyklé do kopce a z kopce, ale to už tady prostě tak je. Co bylo mnohem horší, tak nějak hodně zhoustl provoz. Doposud i po dálnici nejezdilo mnoho aut a řidiči byli velmi ohleduplní. Tady za deště se vše nějak rychle změnilo. Asi je to tím že se blížíme do hustěji obydlených částí Austrálie, ale také asi tím, že je všední den. Těch posledních cca 40 km bylo dost nebezpečných a tak jsme byli rádi, když jsme z dálnice odbočili směr pobřeží a Bawley Point. Zde nám cestu zpříjemnilo ještě stádo klokanů, kteří si tu jen tak seděli před jedním z domů na trávníku a když jsme je začali fotit, tak odhopkali někam do dáli. Dorazili jsme k domu Petera a ten nás vřele přivítal. I když je dům normálně vybavený a má pro nás připravených 8 postelí, tak nám Petr řekl, že bydlí jinde, tento dům se bude za týden bořit a postaví zde jiný. Peter obchoduje se dřevem, ale zároveň si již užívá i důchodu. Místo je to krásné z obou stran domu je oceán. Jen to počasí, prší a je 16 °C. Snad se to zítra zlepší. Máme v plánu volný den na odpočinek po posledních kopcovitých etapách a budeme nabírat síly na Sydney. Josef uvařil skvělou večeři, kde předkrmem byly kalamáry na toustu a hlavním chodem kombinace pečených ryb s bramborem. Pozvali jsme i Petera a do večera hovořili o místních zvycích Australském fotbale a dalších věcech. Dnes jsme ujeli 123 km nastoupali 1.478 a naklesali 1.522 metrů.
Fotogalerie:
19.den cesty
Volný den v Bawley Pointu
6. Březen 2018
Úterý bylo zasvědceno odpočinku. Teda aktivnímu odpočinku. Ráno vyzkoušel Peter vysoké kolo a k našemu údivu na to sednul a najednou sám jel. Nestačili jsme se divit. Dopoledne nás vzal Peter na procházku kolem moře do míst, kde kdysi žili původní obyvatelé, kterým říkají Aboriginal. Šli jsme nejprve přes pláže a pak lehkou buší. Vlny v oceánu byly krásné, voda teplá a na plážích jen 2 rybáři a jinak nikdo. Prostě je tady podzim a my jsme v místě, kde žijí důchodci a nebo to tu slouží na prázdninové pobyty. Pak jsme šli buší, viděli klokany a Peter občas zadupal, to když jsme byli v místě, kde by mohli být hadi, protože ti tak mají čas se schovat do bezpečí. Žijí tady v místě prý tři druhy hadů a jen kousnutí jednm lze přežít bez větší újmy a bez rychlého podání protijedu. Hada jsme ale naštestí neviděli. Prošli jsme si celé území a pak se vrátili po pláži a přes skály zpět k Peterovu domu. Tady jsme vyrazili do vln. Byly skvělé a vozily nás jak se jen dalo a některé až na břeh. Od rána se změnilo počasí už několikrát. Od modrého nebe po dešť a zase zpět. Koupání bylo skvělé, cikády k tomu hrály muziku, na pláži kromě nás nikdo nebyl a písek byl vyhřátý sluncem. Pak jsme si dali lehký oběd a někteří zalehli k odpolední siestě. Další vyrazili na nedaleký mys, odkud byl krásný výhled po plážích směrem na sever k Sydney. Pláže jsou několik stovek metrů dlouhé a střídají se se skalnatými výběžky. Pobřeží je nádherné a vlny, které ho omývají jsou magické. Viděli jsme i několik surfařů, ale dle Petera dnes nebyly dobré vlny na serfování. Odpoledne jsme ještě vyrazili do místního krámu na kolech a dali si občerstvení. Majitel občerstvení s námi prohodil pár slov, na kole jsme svezli jeho syna a on z niče nic věnoval Josefovi na nadaci 50 AUD. Pak Josef uvařil skvělou večeři a nyní chystáme trasu na zítra. Dnes jsme ujeli 5,5 km a zítra nás čeká cca 94 km do Nowra.
Fotogalerie:
20. den cesty
Opouštíme Petera a šlapeme do Bomaderry Nowra
7. Březen 2018
Rozloučili jsme se ráno s domem Petera a opět nasedli na kola. Na domě v němž jsme bydleli i všech okolních bylo zajímavé, že vůbec nejsou napojeny na vodu. Veškerou vodu, včetně té na pití, shromažďují v nádržích, kam je svedena dešťová voda ze střechy. Není zde v okolí žádný průmysl a voda je tak čistá, že má parametry pitné vody. Peter společně se svým sousedem Johnem vyrazili na kus cesty s námi. Vyvedli nás z Bawley Pointu a jeli i kus po dálnici. Pak Josefovi prasknul jeden drát v kole a všichni sledovali, jak rychle to kluci dokázali vyměnit. Na této zastávce se s námi Peter a John rozloučili a my jsme pokračovali dál v cestě po dálnici A1. První zastávka byla ve městě Ulladulla. Před místní kavárnou jsme svezli na kole místnícho kavárníka a dámy, které si dávaly kávu po cvičení rychle utíkaly, když zajel až do jejich stolku. Pak se jelo dál. V jednoum z delších sjezdů bohužel Josefovi opět prasknul drát, bylo to v rychlosti cca 50 km/h a volný drát mu trochu pošramotil nohu. Pepova drobného zranění využil Saša a půjčil mu svoje kolo, aby se zraněný Pepa nemusel tolik dřít. Sám si sednul do auta. Nakonec pořád je po nemoci, tak je dobré, že se šetří. Jeli jsme pak v trochu vyšším tempu, což mi moc nevyhovuje, protože nemám pak čas dostatečně sledovat okolní krajinu a zvířectvo. Druhá krátká zastávka byla po cca 60 km a na ní Jirka Kaláb zjistil, že má prázdné zadní kolo. Nejprve ho zkoušel nahradit zde ležící pneumatikou od náklaďáku, ale špatně mu to přehazovalo. Využil proto služeb Honzíka, který mu zadní kolo bleskurychle opravil a tak se mohlo jet dál. Obědovou pizzu jsme si dali v městečku Basin View, které leží u jezera St. Georges Basin. Poté jsme už pokračovali až do cíle dnešního dne do dvojměstí Bomaderry Nowra. Je to už větší město. Motel, kde spíme, má i bazén, tak ho využíváme k regeneraci. Místní majitelka i přispěla na nadační sbírku. Mechanici se věnovali kolům, Josef řádil v kuchyni. Vašek k večeři uvařil rýži tak dobrou, že Josef Berger se ten hrnec snažil dvě hodiny umýt. O zábavu bylo postaráno. Ujeli jsme dneska rovných 100 km a nastoupali 1245 m. Zítra nás čeká podobná porce a nocování ve městě Wollongong. Profil by měl být už méně náročný a dostáváme se už do hustěji obydlené části Austrálie jižně od Sydney. Bude tedy i hodně měst na cestě.
Fotogalerie:
21. den cesty
Bomaderry - Thirroul, cesta po břehu oceánu
8. Březen 2018
Ráno jsme byli všichni tak trochu v očekávání co se stane. Při včerejším servisu Josefova vysokého kola jsme totiž zjistii, že místní velmi hrubý asfalt vysokému kolu moc nesvědčí. Již druhá guma, tvořící pneumatiku, je tak poničená, že by další jízda na ní mohla být velmi nebezpečná a to zejména ve sjezdech. Další náhradní už nemáme. Když šel Josef Zimovčák spát, tak jsme se všichni usnesli, že z důvodu bezpečného dokončení naší mise, koupíme ráno Josefovi nějaké normální kolo. Honza hned vyhledal na webu bazar v okolí, kde měli kolo v nabídce a bylo rozhodnuto. Ráno po snídani vyrazil Honza pro kolo a my ostatní jsme se balili na cestu. Josef už říkal, že bychom měli jet, ale my jsme trpělivě čekali až se Honza vrátí z města. Pak přijel a měl skvělé kolo za pár dolarů. Josef nesměle nakukoval do auta a my jsme se báli, jestli nás s tím nevyžene. Nakonec vše dobře dopadlo. Josef byl rád, že jsme to takto udělali, protože už si sám uvědomoval, že stav gumy na vysokém kole je špatný a je třeba ji ještě uchovat pro projížďky a přednášky v Sydney. Honza a Jirka Zimovčákové bleskurychle seřídili Josefovi kolo a mohlo se vyrazit. Jeli jsme dneska tedy všichni na normálních kolech. Nejelo se tentokrát po dálnici, ale po Grand Ocean Road, takže aut nebylo mnoho a dokonce velká část cesty byla po rovině. Jeli jsme pěkně svižně až do Gerroa, kde byla první přestávka v kavárně. Pak jsme vyjeli do kopce nad obec a nestačili se divit. Výhled na oceán a 7 mil dlouhou pláž bych úchvatný. Připadali jsme si, že koukáme na reklamní obrázky cestovní kanceláře a to jsme měli všechno naživo. Pak naše cesta vedla podle oceánu do města Kiama. Bohužel zde cestou praskl Jirkovi Kalábovi drát v předním kole a nemohl jet dál. Josef Berger mu však nabídl své přední kolo, protože ho dnes trochu bolel otlačený palec na noze a byl rád, že si odpočine v autě. V Kiama je krásný přírodní úkaz, který se jmenuje Blowhole. Jsou zde dva, velký a malý. Celé to spočívá v tom, že ve skále na pevnině je díra, která je spojená s oceánem a při správné konstalaci vln a větru vždy vystříkne z díry velký gejzír vody. Little Blowhole fungoval skvěle, ale Kiama Blow Hole, neboli ten velký, vystřikoval jen málo. Byly dneska malé vlny a vítr byl jihovýchodní. Dle údajů na ceduli je nejlepší tento jev, když je vítr severovýchodní. Takže jsme měli trochu smůlu. Pak jsme už pokračovali v cestě směrem na Wollongong. Nejprve jsme jeli krásným lesem pným pavučin přes cestu, ale pak jsme se dostali už do hustě obydlené aglomerace, kde bylo trochu o strach jet na kole po silnici. Aut bylo mnoho a stále přibývala. Jak ohromný rozdíl proti místům, kde jsme někdy neviděli za celý den více než 10 lidí. Naštěstí tady bylo hodně cyklostezek a cyklotras. Projeli jsme postupně několika navazujícími městy, také kolem ohromné železárny (první továrna, kterou jsme v Austrálii viděli). Pak jsme se dostali do hodně hustého provozu a unikli úhybem k oceánu i když nám to navigace moc nedoporučovala. Bylo to skvělé rozhodnutí. Jeli jsme pak posledních cca 20 km po krásné cyklostezce vedoucí úplně na hraně pláží. Byly zde nádherné výhledy na moře i pláže. Projížděli jsme ohromnými upravenými parky, kde mnoho lidí běhalo nebo jen tak cvičilo. Surfaři řádili na vlnách oceánu. Bylo o prostě krásné. Pak jsme dorazili do Motelu v městečku Thirroul, které přímo ze severu navazuje na Wollongong. Dali jsme si v místní restauraci večeři a svezli místní zájemce na vysokém kole. Zítra nás čeká posledních 80 km do Sydney, tak si na to trochu odpočineme. Dneska jsme ujeli 104 km a nastoupali 687 metrů.
22. den cesty
Dojeli jsme do Sydney
9. Březen 2018
Dnes nás čeká poslední delší etapa. Dorazíme do cílového města Sydney. Ráno vstáváme a ještě před snídaní jdeme okusit vlny oceánu. Je to nepovinné a tak jsme jen tři. V oceánu nejsme ale vůbec sami, je zde mnoho mladých serfařů, kteří si šli užít vln před tím, než půjdou do práce. Po snídani vyrážíme směr Sydney. Chtěli bychom jet podle oceánu, ale hned za městem se zvedají skály a není jiná možnost než začít zase kopcem. Postupně pořád stoupáme a klesáme až za městečkem Stanwell Park jedeme hodně prudce do kopce. Odměnou je nám překrásný pohled na pobřeží k Wollongongu a krásné pláže. Pak se již "boříme" do Royal National Parku. Ješně nikdy před tím jsem neprojížděl na kole "botanickou zahradou". To co u nás pěstujeme ve sklenících nebo obývacích pokojích, tady roste normálně v lese. Objevují se nádherné výhledy i ohromné plochy, které byly nedávno zasaženy požárem. Bylo neuvěřitelné vidět, jak si příroda s tím sama dokázala poradit. Bylo to tady stále z kopce do kopce. Bohužel jsme ale neviděli žádná zvířata, která zde žijí. To je ale dáno tím, že jedeme po silnici a zvířata mají ráda klid. Na jednom z kopců prvně vidíme siluety Sydney. Cíl naší cesty je už na dohled. Při jedné zastávce nás oslovil místní starší pán, zavzpomínal jak tady sám jezdil na kole a když jsme mu popovídali o nadaci, tak daroval i dolary, které vložíme po návratu na nadační sbírku. Pak už jsme opustili park. Až do konce cesty nás už čekají jen města, tedy spíše město s jeho předměstími. Přes Southerland jsme po různých cyklocestách minuli letiště a dojeli až do Litle Bay, což je na pobřeží jihovýchodně od Sydney. Zde budeme ubytováni až do konce cesty. Ještě jsme se zašli vykoupat do nedalekého oceánu, Josef uvařil skvělou večeři a pak jsme již přemítali o zítřku. Ráno nás čeká přednáška v Česko - Slovenské škole na kterou se moc těšíme, Josefa rozhovor pro rádio SBS a pak navštívíme centrum Sydney. Dnes jsme ujeli 85 km a nastoupali 1.352 m.
Fotogalerie:
23. den cesty
Sydney, návštěva Česko Slovenské školy, prohlídka centra
10. Březen 2018
Ráno vstáváme dříve. Již v 9 hodin chceme být v Česko Slovenské škole. Máme to tam cca hodinu cesty na kole a nevíme, jak nám to ve velkoměstě pojede. Jede se ale dobře, je sobota dopoledne a není velký provoz. Ve škole nás velmi mile přivítali úplně všichni včetně principálky Kateřiny Larbalestier. Přišla i paní generální konzulka Hana Flanderová a Tomáš Kára zástupce vedoucího konzulátu České repuliky. Přišlo mnoho dětí s rodiči. Chodí sem děti od nejmenších po větší, které se učí češtinu nebo slovenštinu. Celý týden chodí normálně do místní školy a v sobotu pak chodí na celé dopoledne do této školy, aby uměly řeč svých rodičů, když žijí v anglicky hovořící zemi. Před přednáškou ještě přišla Šárka Pechová z českého vysílání SBS rádia. Popovídala si s Josefem Zimovčákem. Jiří Zimovčák ji pak provedl instruktáž, jak jezdit na vysokém kole. Vše pak večer odvysílalo rádio a rozhovor si můžete poslechnout zde. Posuňte se na čtyřicátou minutu pořadu z 10.2.2018. Josef pak předvedl něco ze své show, svezl děti na kole, ukázal jak vypadá pád z vysokého kola, informoval o tom, co všechno už na svém kole projel a nezapomněl ani na nadaci Na kole dětem. Pak všechny zájemce svezl na kole na hřišti školy. Děti si pro všechny připravily dárky a namalovaly nám krásné tašky. Ještě dlouho jsme si zde povídali o životě u protinožců. S paní principálkou a jejím manželem Peterem jsme si domluvili ještě prohlídku centra na odpoledne. Pak jsme ale už vyrazili asi k nejznámějšímu místu města, k Sydneyské opeře. Když jsme přijeli na nábřeží, tak jsme uviděli operu i Sydneyský most najednou. Byl to uchvatný pohled, který ještě umocňovala kotvící ohromná loď. Prohlédli jsme si okolí opery a pak vyrazili na kolech přes most do severního Sydney. Máme tady sraz z naší další dobrou duší na této cestě, s Martinou Michaelou Kvasničkovou. Tato krásná mladá dáma, zde žije již mnoho let a byla tak hodná a obětavá, že nám nashromáždila krabice na naše kola, abychom je měli jak zabalit na zpáteční cestu. Procházeli jsme se historickým centrem a seděli v kavárně. Najednou nás plynou češtinou oslovil mladý muž s asijským vzezřením. Vyklubal se z něho Martin Nhoang ze Zlína, který tady studuje IT. Bylo to milé stetkání. Potom jsme se vrátili do přístavu, zde jsme se potkali s Kateřinou a Peterem Larbalestier, kteří nás společně se svými dvěma dcerami, provedli centrem města. Navštívili jsme i údajně nejstarší hospodu ve městě. Prošli jsme se parkem a viděli most s operou ve světle večerního slunce. Po rozloučení už nezbylo, než jet zpět do našeho místního bydliště na Litle Bay. Cestou jsme na křižovatkách potkali několikrát čechy, kteří Josefa poznávali a vřele se s námi vítali. Bylo to hodně milé. Začínalo se již smrákat a po tmě tady moc jezdit nechceme. Večer jsme si ještě zajeli autem vyzvednou krabice na kola k Martině domů a pak už jen vstřebávali krásné zážitky, které jsme za celý den měli. Po městě jsme najezdili přes 50 km a tak i únava byla dostatečná. Zítra je neděle a každý si uděláme program dle vlastního uvážení.
Fotogalerie:
24. den cesty
Volný den v Sydney
11. Březen 2018
Neděle je volným dnem pro všechny účastníky. Každý si plánuje program podle vlastních představ. Byla krásná slunečná neděle. Josef věnoval den tréninku na vysokém kole, Jirka s Honzou pobytu na pláži, Vašek navštěvě botanické zahrady a čínské čtvrti. Petr, Saša, druhý Jirka a druhý Josef vyrazili lodí ma vyhlášenou pláž Manly. Každý si to prostě užil dle vlastních představ. Vyzkoušeli jsme systém místní hromadné dopravy a na kolo sedl jen Josef a to na své vysoké, protože přípravu na Cyklotour nemůže podceňovat. Večer k nám na večeři přišla Martina Michaela s přítelem Mikem. Martina je naše dobrá duše v Sydney, která nám tady hodně pomohla. Oba si vyzkoušeli vysoké kolo a pak Josef uvařil skvělou večeři. Povídali jsme dlouho do noci. Zítra máme opět volný den a už se budeme chystat na cestu domů. Večer bude mít Josef přednášku v Tommys beer cafe pro Čechy a Slováky. Josef dnes ujel 63 km. Tímto naše reportáže z cesty do Austrálie končí a těšíme se na další akce a hlavně Cyklotour 2018.
Fotogalerie: