6. den: středa, 3. června, Hradec nad Moravicí – Bystřice pod Hostýnem, 117 km, převýšení 1394 m (s výjezdem k hotelu!) Ø 19,3 km/h
Nebýt tour, člověk by se nikdy nedostal do míst, která stojí za návštěvu. Jenže tohle není výlet, proto je třeba pamatovat si (a ještě lépe zapsat, znáte to), že příště bude dobré na místě se zdržet, třeba v Hradci nad Moravicí. Zdejší zámek, patrný ze široka daleka, má základy z 11. století, pak byl gotický, pak renesanční, pak barokní a konečně empírový – předci se tu opravdu namakali. My že bychom to zateplili?
Před startem se u zámku seřadila flotila zapůjčených vozů od Peugeotu Plzeň, už se nás ujali v minulosti. Krátce – bez nich bychom nejeli. Nejeli bychom ani bez tří motorkářů (jedou počtvrté) a jednoho „balai“, jak se říká na Dakaru poslednímu sběrnému vozu, což zní francouzsky lépe než česky „koště“. Na další, bez nichž by tour nebyla možná, dojde příště, jinak bychom se nikam nedostali.
V půl deváté tradá do Hlučína, třicet kilometrů po rovině, krásný rozjezd. V městě nás uvítala paní starostka Petra Tesková a skupina děvčat, která zacvičila, nikoli zamažerotkovala, což by ocenil i Tyrš. Když zbyla chvilka na kávičku, zaskočil zapisovatel do cukrárny, kde ho zaskočily laskominy nevídaných proporcí (odolal), například větrník za 54 Kč (jsou tu asi hákliví na korunu), z níž by u nás v Praze udělali dva po šedesáti (my na korunu nehledíme).
Deset kilometrů a zastávka před Fakultní nemocnicí Ostrava. Tady nás přivítal primátor Jan Dohnal, ředitel FNO Jiří Havrlant. Zapisovatel využil přítomnosti primářky paní MUDr. Ivety Láryšové, která se stará o „naše“ děti, tedy o pacienty, na jejichž rekondiční pobyty vybíráme. Stručně: v kraji se ročně diagnostikuje leukemie u pěti dětí. Intenzivní léčba v nemocnici trvá tři čtvrtě roku až rok (vzpomínáte, jak jsme se zlobili v časech covidu na omezení, která jsou s pobytem v nemocničním pokoji nesouměřitelná?), pak následují dva roky ambulantní léčby (pořád ještě žádní kamarádi a žádná škola), až pak ozdravný pobyt, na který vybíráme, je to první krůček do „civilu“. „I pro nás je ten pobyt odměna, když po všem tom martyriu vidíme, jak se děti vracejí do života,“ shrnula to paní primářka.
Josef tady oznámil, že pro Haimu, jedné z organizací, které přispíváme, máme (zatím) 200 tisíc. Ředitelka Míša Češková jako odměnu rozdala perníkové medaile, sakra sladkou odměnu, děkujeme. Dětem ve zdejší péči (celkem se průběžně starají o dvacet pacientů ve spolupráci s kolegy v Brně) jsme přivezli krabici plyšáků, několik maličkých s rouškami na obličeji, kteří směli ven, si šlo vybrat a my, trochu na měkko, vyrazili dál.
V Bílovci nás přivítal starosta Martin Holub, jehož tým nám připravil chleba s tlačenkou. Nutriční poradkyně by se chmuřila, my ten nápad ocenili a občerstvení vyluxovali, tlačenku láskyplně pokapali octem, i cibulí posypali.
Ještě před náměstím v Odrách bylo slyšet rytmické bubnování, a co teprve na místě samém. Zdejší základní škola má dvanáctičlenný soubor hráčů na bicí a perkuse, čtyři s panem učitelem tu vystoupili, skvěle jim to šlapalo. Pan starosta Libor Helis a místostarostka Libuše Králová nás přivítali, se šekem se přidal také cyklistický klub ze Suchdola nad Odrou, těm i oněm děkujeme, také za občerstvení, ufff.
Hranice na Moravě je náš partner už poněkolikáté (ostatně jako i ti mnozí předchozí, obyčejně se ani oni ani my nedokážeme shodnout, zda jsme u nich potřetí? Počtvrté?). Vítají nás starosta Daniel Vitonský, místostarosta Karel Machyl a vedoucí odboru školství Zuzana Foltýnová. Byli jste někdy na zdejším úřadu? Jen si prohlédnout zdejší zastřešenou dvoranu stojí zato. Děkujeme za příspěvek, Josef předal certifikát a zvoneček pro štěstí, při zazvonění splní přání (někdy) a s ohledem na zachmuřený obzor vyrážíme do cíle dnešní etapy.
Bystřice pod Hostýnem je vzdálená necelých dvacet kilometrů, během nichž nasadíme pláštěnky, protože začíná pršet. Sprška musí těšit rolníky, žádná průtrž, ale systematická kropenka, přejme jim to, cyklotour to nerozpustí. V cíli nás starosta Zdeněk Rolinc a místostarosta Mojmír Heryán mile vítají, před dvěma lety pršelo vydatněji. Město je známé nejen bazilikou nanebevzetí Panny Marie, ale i firmou TON, nástupkyní slavné nábytkářské firmy Thonet, jejíž ohýbaný nábytek zná celý svět, židli č. 18 mají i v New Yorku v Muzeu moderního umění MoMA. Otec pana starosty u Thoneta pracoval, pan starosta vyprávěl, jak on sám za mlada vozil na motocyklu rámy židlí na výplet k řemeslníkovi do nedaleké obce. My máme doma thonetské houpací křeslo staré sto let v původním stavu, a šest moderních křesel TON. Jsou hezká, dobře se v nich sedí, ale za patnáct let jsme u tří už museli vyměnit výplet, stálo to hroudu zlata. Asi v nich moc sedíme.
Dnes spíme v hotelu Sola Gratia, nádherné místo s rozhledem, tedy výšlapem na závěr, už si zvykáme. Vilu navrhl architekt Karel Kotas továrníkovi Karlu Bazikovi, který vedl ve městě továrnu na impregnaci dřeva, tady to nábytkem žilo.
Hezký večer.
zapisovatel Jan Králík
