Trasa: Tábor – Sedlec-Prčice – Sedlčany – Nový Knín – Dobříš – Hořovice
Délka trasy: 110 km
Čtvrtek, 5. června 2025, 7. etapa, už to frčí
110 km, průměr 19,6 km/h, max. 51 km/h, nastoupáno 1488 m, nejvyšší bod 713 m n.m. Na startu nás bylo 53 (asi).
Dnes vám můžeme nalít čistého vína, včera jsme se napůl uvařili, bylo horko a dusno, říkali jsme si, že by se mohlo ochladit a třeba taky… Nevím, jak u vás, ale v Táboře se někdy kolem desáté v noci ženili čerti, hromy, blesky, kroupy, liják, vichr k tomu, přitom Tábor to jen šmrnclo.
Ráno jsme jeli do centra před městský úřad, kde nás odstartoval vedoucí odboru školství a sportu Radomír Kouba. Přál nám hezkou cestu, tož uvidíme. Na startu se objevili dva ze včera postrádaných pilířů naší tour – z Německa přijel Zbyněk Vávra a z Prahy Petr Pedro Charvát, to je dost!
Vyrazili jsme na Střezimíř, jasně, obec, kde jsme měli včera poslední zastávku. Nepamatuji, kdy se to tak semlelo, dnes ovšem v opačném směru, tedy pořád do kopce. Nahoře žádná zastávka, žádné osvěžení, pílili jsme k Sedlci-Prčici. Přivítala nás starostka Miroslava Jeřábková a žáci zdejší základní umělecké školy s jejich zjevně nadšeným panem učitelem, zapisovatel si v ohromení ani nepoznačil jeho jméno. Sám hrál na pozoun a doprovázel malého trumpetistu, pak dal prostor čtyřem klávesistům. Alespoň jeden z nich asi chodil za školu. Neměl noty, jen na čtvrtce nadepsáno „malá černá č. 91“ a ještě jeden podobný tahák – hrál zkrátka dvěma prsty na dvě klávesy. Zapisovatel musel spolknout poznámku kolegy Pedra, že ten junior hraje, jako zapisovatel píše, což tento s hořkostí přešel, neb je to tak. ALE pozor, hošík nebyl sólista, jak dá rozum, jen jeden z kvarteta. Klukům to dohromady skvěle hrálo, až se všichni kolem vrtěli do taktu a my ocenili, že pan učitel dal šanci i tomu, kdo s muzikou začíná. Prima, díky.
Odrazili jsme od muziky a začalo krápat. Předběhneme a prozradíme, krápání přešlo ve vytrvalý drobný déšť, který věděl, že nemusí pršet, stačí kapat, aby se peloton promočil. Tedy kapalo pořád a my se promočili.
Cestou jsme míjeli popadané obilí, zaplavená pole, zlomené i vyvrácené stromy, v noci to tu nebyla legrace, jak potvrdila na náměstí v Sedlčanech tabule na cukrárně – z technických důvodů zavřeno, zkrátka nešel proud. Zastupitelka Andrea Funk omluvila pana starostu, kterého to v noci vytopilo, také ostatní z úřadu měli plné ruce práce a starosti s důležitějšími věcmi. Držíme jim palce.
Další zastávka: Nový Knín, kam už jsme přijeli durch. Bonbonek před náměstím byl Hillaryho stoupák, mokrými dlaždicemi položená střecha, na níž to prokluzovalo nebo se zvedalo přední kolo, opravdu. Náplastí nám byly chleby namazané paštikou a přebohatá nabídka vody, v cisterně, s níž přijeli pracovníci Vodohospodářské společnosti Dobříš. Bylo to milé, jen jsme se minuli v datu nebo v počasí. Včera bychom byli nadšení, dnes by to nadšení vzbudila voda ohnivá. Byla zima a vody na rozdávání shora. Tedy děkujeme a vzhůru do Dobříše.
Před krásně zrenovovanou historickou „školou chlapeckou i dívčí“ z roku 1903 nás přivítal starosta Pavel Svoboda, od pohledu vyšvihaný chlapík ve sportovním, čekali jsme, že pojede s námi. Nepojede, má práci, ale sport, to on jo, jeho parketa je triatlon. Asi by nám to natřel… A pro pobavení i zde milí dobříšští vodohospodáři s jejich vodou. Společně jsme vtipkovali, ale pak zcela vážně souhlasili s tvrzením, že kohoutková voda je alespoň tak dobrá, jako ta balená, ne-li lepší, zcela jistě levnější a bez plastů. Ale asi se to kvůli kšeftu nesmí říkat moc nahlas.
Dost legrace (moc jí na cestě nebylo), rychle posledních třicet kilometrů do Hořovic. To byl cíl, panečku! Těch lidí, těch kamarádů, kteří nemohli jet, těch místních – opravdu milé. A k tomu veselá paní starostka Věra Veverková. Před divadlem nás přivítali i zástupci Českého klubu velocipedistů 1880, jehož členem je dlouhá léta i Pepa, pečlivě opečovávaje funkci klubového závodníka. Po všech zdravicích, poplácávaní a podáních rukou jsme přijali pozvání do divadelního sálu, kde nás potěšil zpěvem veliký dětský sbor. Krásně jsme to dnes završili.
Tady se musí zapisovatel omluvit ze služby, jsou povinnosti, které nelze obejít, tedy musí peloton opustit a předat veslo.
Tak tedy hezký večer, krásné léto a napřesrok slibuji, že vám o všem dalším ještě napíšu. Dvěma prsty.
Honza Králík
Fotogalerie
čtvrtek 5. 6. 2025
Startujeme z Tábora a ti pozorní rychle zjistí, že po trase, kudy jsme včera přijeli. Vlastně až do Střezimíře to vlastně už známe, ale z druhé strany. To už se pohybujeme po Vlašimské pahorkatině a míříme na sever.
První zastávka je ve městě Sedlec-Prčice. Sedlec-Prčice je město v okrese Příbram. Žije zde přibližně 2 900 obyvatel. Skládá se z města Sedlec a městyse Prčice, sloučených v roce 1957, a dalších 34 částí obce, které jsou vesnicemi a osadami. Historická jádra obou částí dvojměstí jsou součástí městské památkové zóny Sedlec-Prčice. V současnosti je město zřejmě nejvíce proslulé pořádáním tradičního pochodu Praha-Prčice. Starší a historicky významnější je Prčice, dokládaná již v 11. století. Náležela pánu Vítkovi z Prčice, od něhož odvozují svůj původ nejstarší české šlechtické rody Vítkovců, resp. Rožmberků, páni z Hradce, páni z Landštejna a páni z Ústí. Od 19. století do reformy v roce 1961 byl Sedlec okresním městem. My zde stavíme každý rok při jednodenní akci Na kole dětem Toulavou a tentokrát zde zastavujeme i s Cyklotour. Pobudeme tradičních 30 minut a musíme dále.
Míříme na severozápad přes Benešovskou pahorkatinu. Další zastávkou jsou Sedlčany. Sedlčany jsou další zastávkou i na akci Na kole dětem Toulavou, tentokrát přijedeme z druhé strany, ale určitě se těšíme. Sedmitisícové město ležící ve středním Povltaví asi 60 km jižně od Prahy v tzv. Sedlčanské kotlině na soutoku Mastníku a Sedleckého potoka. První písemná zmínka pochází již z roku 1294. Sedlčany mají dalších 9 částí obce: Doubravice, Hradišťko, Libíň, Oříkov, Sestrouň, Solopysky, Třebnice, Vítěž, Zberaz. Nejcennější stavební památkou je chrám sv. Martina. Z rukou Rožmberků získal Sedlčany koncem 16. století do svého vlastnictví slavný rybníkář Jakub Krčín. Neocenitelnou hodnotou Sedlčanska je krásná rozmanitá krajina, která nabízí pro možnosti aktivní rekreace vodní plochu Slapského jezera a více než 100 km značených cyklotras. My odpočineme a pokračujeme směr vodní nádrž Slapy.
Už jsme na Středočeské pahorkatině a po přejezdu slapské vodní nádrže došlapeme do Nového Knína. To je naše další zastávka. Historie osídlení míst, kde se dnes rozkládá město Nový Knín, začíná podle současných poznatků poměrně pozdě, až v raném středověku. Jako dvorec je připomínán již roku 1186, kdy zde pobýval a jednal kníže Bedřich. Historické jádro města je od roku 1990 městskou památkovou zónou. Roku 1186 se v tomto městě Přemyslovci Bedřich Pražský a Konrád Ota Znojemský dohodli a podepsali konečné připojení Moravy k Čechám. Tak důležité věci my samozřejmě projednávat nebudeme, ale rádi si město prohlédneme.
Do Dobříše je to jen kousek, i když trochu do kopce. Město Dobříš leží ve Středočeském kraji v podhůří Brdské vrchoviny asi 40 km jihozápadně od Prahy. Na počátku svého vzniku byla Dobříš osadou na významné obchodní cestě tzv. Zlaté (Solné) stezce, která vedla z Prahy do Bavor. První písemná zmínka o městě pochází z roku 1252. Městská práva obdržela v roce 1569 od císaře Maxmiliána II. Je obcí s rozšířenou působností a tvoří přirozené centrum pro své okolí. Ve městě převažuje strojírenský, dřevozpracující a kožedělný průmysl. Název města Dobříš je dle pověsti odvozen od jména vladyky Dobřicha (či Dobroch), který na obchodní stezce založil osadu. Jisté je, že na takovém místě, kde je dnes Vargač, byl zbudován královský dvorec a že první písemná zmínka o Dobříši je z roku 1252, kdy zde sídlil král Václav I. se svým dvorem a vydal čtyři královské listiny uložené ve Vídni. Místo je uváděno jako villa Dobres, přičemž villa označovala dvorec či opevněné místo. Dnes má město více jak osm a půl tisíc obyvatel a poskytuje příjemné místo k životu. I přes svůj rozvoj si zachovává sousedský charakter vztahů.
Zámek si asi nestihneme prohlédnout, musíme dál. Čeká nás poslední část cesty, kde musíme překonat Brdy. Nebude to ale tak složité. Využijeme údolí podle řeky Litavky a tak to bude hodně z kopce až do Lochovic. Po krátkém stoupání již vidíme cílové město Hořovice. O založení města Hořovice nemáme přesných zpráv, neboť zakládací listina shořela patrně při velkém požáru města v roce 1540, který zničil i ostatní městské písemnosti včetně privilegií. Vzhledem k častým požárům města (v letech 1540, 1590, 1624, 1639, 1690 a 1694) a přestavbám byly zničeny téměř všechny doklady gotické a renesanční architektury. Dnes je nalezneme jen v detailech: portály a sklepy Starého zámku, klenba chodby bývalého kláštera – dnes ZUŠ Josefa Slavíka. Více zůstalo zachováno z pozdějšího období. Historicky pozoruhodné stavby nalezneme v současných Hořovicích ve dvou centrech, v blízkosti nového zámku a na Palackého náměstí. Turisticky nejatraktivnější (veřejnosti přístupná) je bezesporu budova nového zámku z let 1680-1709 s přilehlým francouzsko-anglickým parkem. Není to dnes zdaleka naše první zastávka v Hořovicích, tak navážeme na minulé návštěvy a prohlédneme si co jsme minule nestihli. Také odpočineme, protože zítra nás čeká 8. etapa.
Podrobná mapa zde
- Soubor GPX pro navigace stáhnete u každé etapy z odkazu umístěného v mapě vpravo nahoře nebo kliknutím na trasu v mapě.
- Informace o celkovém stoupání a klesání získáte kliknutím na trasu v mapě.
- Změna tras a časů vyhrazena.